Jak budovat vztahy s partnery jiných národností: 3 skutečné příběhy

Lidé v nadnárodních odborech čelí mnoha obtížím: od šovinistických stereotypů příbuzných až po přizpůsobení se cizí kultuře a mentalitě. O tom, jak se vyvíjejí jejich vztahy s muži z Číny, Itálie a Jordánska, jsme si povídali se třemi dívkami.

"Přátelé a příbuzní se již smířili s tím, že chci budovat vztahy pouze s Číňany"

Historie seznamování

V roce 2019 se v Petrohradě konala párty pro cizince. zajímalo mě to Čína - svou kulturu, jazyk a jídlo - a rozhodl jsem se s někým odtamtud spřátelit. Vlastně v nic nedoufal.

A pak jsem uviděl vysokého krásného kluka. Byl to Juan. Pracoval jako model. Požádal jsem, abych se s ním vyfotil na památku. Vyměnili jsme si kontakty, ale byla jsem si jistá, že má přítelkyni nebo dokonce několik. V důsledku toho jsme šest měsíců nekomunikovali. A pak navrhl jít na procházku a společně na večeři. A postupně vše přerostlo ve vztah.

Jazyková bariéra

Juan byl v rozpacích, že nemluvil dobře rusky. Ale neměl jsem nic čínského. Navíc jsem se na rozdíl od něj nikdy nebál říct špatnou věc. Juan později přiznal, že by mě nepozval, kdybych měl i jazykovou bariéru – prostě bychom si neměli o čem povídat.

Někdy to však bylo směšné. Například, když chtěl říct: "Jsem opilý", řekl: "Jsem klavír." A místo fráze „Jsem extrovert“ jsem dostal „Jsem mimozemšťan“. V čínštině je rozdíl mezi těmito slovy pouze jedno písmeno!

Kulturní rozdíly

Překonání kulturní bariéry pro nás bylo složitější. Mentalita Rusů a Číňanů je odlišná. Z tohoto důvodu jsme měli mnoho nedorozumění. Například v Číně je považováno za pobuřující, pokud je dívka (zejména manželka) v noci na veřejném místě bez svého přítele.

Moje procházky s přítelem noční Petrohradem skončily tím, že jsme se s Juanem pohádali.

Abychom se v budoucnu vyhnuli podobným konfliktům, snažili jsme se hodně mluvit, snažili jsme se navzájem pochopit. Teď už mi nic nezakazuje. A já mu zase, když jdu na procházku, posílám zprávy a videa, že je u mě všechno v pořádku.

Myslím, že problémy v takových vztazích mohou nastat, protože lidé začnou chodit s člověkem jiné národnosti a nevědí nic o jeho kultuře. Kdybych například nevěděl, že Číňané považují za normální zakazovat dívce chodit v noci sama, pak bych Juana okamžitě opustil – při prvním zavolání, že moje svoboda je omezována.

Vztahy s přáteli a příbuznými

Přátelé a příbuzní už jsem se smířil s tím, že chci budovat vztahy jen s Číňany - ti jsou většinou velmi starostliví a pozorní. Před Juanem jsem se setkal s několika kluky, ale nedosáhlo to vážného. Přitom ho mé okolí mělo nejraději. Viděli, s jakou něžností a vážností se ke mně Juan chová.

Jsem jeho první ruská přítelkyně. Jeho přátelé dokonce trochu žárlili. Ale rodiče byli v šoku. Ale mám štěstí, že nejsou ze staré školy. V Číně rodiče většinou chtějí vedle svého syna vidět bohatou místní snachu. Ale celý život mu říkali, že přijmou jakoukoli volbu. Teď se Juanovi příbuzní ptají, jak se mám, zajímá je to, dělají si starosti.

Mimochodem, stále ještě nevědí, že jsme manželé. V Číně není zvykem podepisovat bez bydlení, auta, vzdělání. Pro ně je to velká věc. Juan se bojí jejich reakce a čeká na správný okamžik, aby jim vše řekl.

Myslím, že mě ještě čekají překvapení, když poznám jeho příbuzné. Nevědí vůbec nic o Rusku a Rusech. Proto se nejprve pokusím ovládat, abych je nešokoval.

S největší pravděpodobností bude během mého těhotenství a při výchově dítěte mnoho problémů. Například v Číně musí žena po porodnici měsíc ležet, dívat se do stropu a starat se dítě.

Nemůže se osprchovat, jít ven, pít studenou vodu, mýt nádobí. Předpokládá se, že porod je pro tělo dívky obrovskou zátěží a potřebuje měsíc na zotavení.

Historicky měli politiku jednoho dítěte a jedné rodiny. Nyní můžete začít až dva. Proto se v Číně s dětmi a těmi, kdo je porodí, zachází s velkou úctou – matky si váží a chrání. Někdy až příliš.

Obecně platí, že když mi Juan nebo jeho rodiče zakážou chodit ven, udělám skandál!

Důležité ale je, že jsem o tom už slyšel a věděl, co čekat. Proto si tento bod předem probereme a najdeme kompromis. Samozřejmě bude ještě něco, o čem ještě ani nevíme, ale doufám, že vše zvládneme.

"Každý musí nadávat ve svém vlastním jazyce"

Historie seznamování

Jsme manželé od roku 2018 a známe se od roku 2016. Yuri (ne, nemá ruské kořeny!) je fotbalový trenér. Dříve často navštěvoval Rusko - přijel tam za prací. Tam jsme se potkali. A pak jsem odletěl do Itálie studovat a pokračovali jsme v našem vztahu.

Pravděpodobně hlavním problémem nadnárodních odborů je to, že někteří z vás budou muset změnit místo, vyřizovat dokumenty, projít byrokratickým peklem. Ale dá se s tím vypořádat.

Jazyková bariéra

Jazyková bariéra prakticky neexistovala. Oba jsme mluvili anglicky, on trochu rusky. Pak jsem se naučil italsky. Teď komunikujeme hlavně na něm. Ale vždy bylo snadné si navzájem porozumět.

Jediná věc je, že je neobvyklé vysvětlovat všechny ruské vtipy a memy. Ale protože se Yuri zajímá o naši kulturu, pokaždé je to jednodušší a jednodušší. Většina kluků, které znám, není tak ponořená.

Ale vtipné chvíle se občas stanou. Například v italštině existuje slovo figata. Znamená to něco jako „*** rande“, „za ** sis“, ale v Itálii neexistují žádné tabuizované nadávky jako takové, tato slova lze použít vždy.

A pak se jednoho dne v elegantní kavárně v Petrohradě na Něvském prospektu zeptal zdvořilý číšník jejího manžela: "Líbilo se ti všechno?" Řekl: "Díky, do prdele." Málem jsem umřel smíchy a číšník řekl: "Tak budiž."

Nastala i opačná situace. Existuje například takový italský sýr – Grana. Toto slovo končí na „a“, takže se zdá být ženského rodu, a chcete říct „la grana“. Ale ve skutečnosti je to mužské a člověk by měl říkat „il grana“. Jednou jsem na to zapomněl a zeptal se: "Abbiamo la grana?" („Máme sýr Grana?“) V italštině „la grana“ znamená „babos“. A ukázalo se: "Co za těsto?" Byli jsme velmi vtipní.

Z obtíží: Uvědomil jsem si, že je pro mě těžké nadávat v cizím jazyce - takže přímo od srdce! I když to mluvím perfektně. V takových chvílích, kdy se vztekám, prorazí na prvním stupni silný ruský přízvuk. Na druhém - přepnu na svůj rodný jazyk.

Ruská podložka v tomto smyslu je velmi pohodlná. I manžel se občas "mrká". Je to vždycky sranda.

Ale je pro nás těžké se hádat. Myslím, že by to každý měl dělat ve svém vlastním jazyce.

Kulturní rozdíly

Když Jurij dorazil do Ruska, byl šokován našimi špinavými vchody. V Itálii jsou považovány za společné území. Proto je udržování vchodu v dobrém stavu povinností všech obyvatel a péče o něj je zahrnuta v účtech za energie.

Pokud se bavíme o kuchyni, tak mu také spousta věcí připadala nepochopitelná. Okroshkanapříklad se o to vůbec odmítl pokusit. Házal jsem zelí a vejce do toho, o čem si vždycky myslel, že je to jogurt, a pak jsem do toho rozlil trochu hořčice! Bylo legrační sledovat jeho reakci.

A když jsme spolu začali chodit poprvé, udělala jsem těstoviny s lososem podle receptu Jamieho Olivera. Začala to posypávat parmazánem, Yuri dramaticky změnil obličej a řekl: „Do těstovin s lososem nemůžete přidat sýr! Jak to? "Ale to radí Jamie Oliver!" Odpověděl jsem. Jamie Oliver je Brit! Co vůbec ví o italské kuchyni?“

Italové mají tento kulturní rys: žárlivě chrání svou kuchyni. Například jednou se mého manžela zeptali: „Itálie a Francie jako takové nemají žádnou fyzickou hranici: ne kontrolní bod, vše je při starém - moře, domy... Jak pochopit, že jste překročili čáru a jste v jiném země?

Manžel odpověděl: „Je to velmi snadné pochopit. Když káva chutná jako špinavá voda, jste ve Francii!“

Na druhou stranu čaj piju pořád. Asi jako všichni Rusové. Občas si sama vařím nejrůznější čaje – se zázvorem, mátou, citronem. A můžu to pít i ve 30stupňových vedrech. V Itálii to samozřejmě nikdo nedělá. A ano, není tam žádný čaj. Je to kultura kávy. Můj manžel mě škádlil. Říká: „Ano, samozřejmě, proč si nedat čaj? Venku je jen 30 stupňů!" A teď to pije se mnou pořád!

Manželovi se ale ruská koupel moc líbila. Když jsem ho představil rodičům, táta řekl: „Pojďme do parní lázně. Ale jestli se cítíte špatně, řekněte mi to! Nebuď trpělivý. Koupání by mělo být zábavné.

V důsledku toho se dostali ven, vběhli do sněhu. Všechno se zdá být v pohodě, usmál se Yuri. A pak jsem se zeptal: "No, jak se máš?" Odpověděl: „Ve skutečnosti jsem málem zemřel horkem. Ale tvůj táta řekl, že pro mě zvolil nejlehčí režim... Samozřejmě jsem to nemohl vzdát hned první den našeho seznámení!

A byl potěšen i šokován, že ho táta šlehal dubovým koštětem. Pak dokonce řekl svým přátelům, že to je taková ruská tradice!

Samozřejmě v Itálii byla spousta věcí šokem i pro mě. Jednou jsme se například sešli u jezera. Oblékl jsem si nějaké roztrhané džíny, svetr se psem... Přeci jen je to výlet na přírodě! Představovalo jezero zarostlé rákosím, piknik ...

A pak se podívám: manžel si oblékne kalhoty, košili. Říkám: "Tak počkej, jdeme k jezeru!" Pomyslel si a odpověděl: "Ach, no tak ležérně!" - "Možná si obléknu šaty?" Ptám se. A on jako: „Ne, ne. Vše je v pořádku".

Ale ukázalo se, že tohle je nějaké nádherné jezero, sakra! Como. Celé město s butiky a restauracemi! A jsem ve svetru se psem... Ale v Evropě samozřejmě vládne lehká, uvolněná atmosféra. Bez ohledu na to, jak vypadáte, ani v Miláně se na vás nebudou dívat úkosem.

Vztahy s přáteli a příbuznými

Nesetkali jsme se s odmítnutím ze strany přátel a příbuzných. Ve skutečnosti je v Itálii hodně rusko-italských párů. Možná máme nějaký kulturní zápas.

"Máma by byla klidnější, kdybych si vzal Rusa Ivana"

Historie seznamování

Usman a já jsme se potkali ve Španělsku. Oba tam byli na dovolené. Okamžitě jsem na něj upozornil. Byl velmi galantní a inteligentní: otevřel dveře, usmál se a zeptal se, jak se cítím. V baru mě Usman pohostil koktejlem a vedli jsme velmi vřelý rozhovor.

Měla jsem dokonce malý kulturní šok – předtím jsem takové muže viděla jen ve filmech a televizních pořadech.

Vyměnili jsme si kontakty na sociálních sítích, ale nenapadlo mě, že by to byla nějaká dlouhodobá známost. Nejdřív jsem si myslel, že se mu líbí dívky z bohatších rodin, z vyšší společnosti, a já jsem byla jen dočasná zábava. Prázdninová romance. A v tu chvíli jsem nepotřeboval vážný vztah. Jen jsem hledal přítele.

Za druhé, pochopil jsem, že mezi našimi kulturami a mentalitou je obrovská propast a stěží má smysl doufat v něco víc.

Nicméně i po mém návratu do Ruska jsme si nadále příležitostně dopisovali. Někdy mě překvapilo, jak mi rozumí. O pár měsíců později Usman napsal, že přijede do Moskvy. Prázdninová romance se opakovala. Když byl opět čas se rozejít, nabídl se, že se sejde. Souhlasím.

Jazyková bariéra

Zpočátku jsme komunikovali anglicky, protože oba mluvili plynně tímto jazykem. Pak jsem se začal učit arabsky. A - Bože! - pravděpodobně jeden z nejtěžších jazyků! I když se mi líbí, jak to zní.

Občas mi na něm Usman čte poezii. Včetně jejich vlastních. Zajímavý bod: v kultuře arabských zemí má poušť velký význam. A moje příjmení je Pustynova. Když jsem o tom řekl Usmanovi, byl tak inspirován, že mi věnoval báseň. Byla tam věta jako: „Pokud musím opustit poušť svého rodného Jordánska, je to jen kvůli mé „pouštní“ dívce. Nyní často opakuje, že naše setkání s ním je osudové.

Stále je pro mě těžké vyjádřit se arabsky bez chyb. Usman říká, že mám přízvuk, i když to zní roztomile. Takže většinou zůstáváme v kontaktu v angličtině, ale občas procvičujeme arabštinu.

Došlo k vtipné příhodě, když mě Usman pozval do Jordánska. Tam jsem potkal jeho rodiče. Jazyk jsem tehdy vůbec neuměl a on nám dělal překladatele.

Hezky jsme si o něčem povídali, když jsem najednou z úst jeho matky zřetelně zaslechl „Mafi“ a „Rus“. Myslel jsem, že to je z kategorie zahraničních mýtů o "ruské mafii".

To mě dokonce trochu urazilo a požádal jsem Usmana, aby řekl, že nejsem ruský špión. Zasmál se a vysvětlil, že „mafi“ je negativní částice „ne“, „ne“.

Kulturní rozdíly

Existuje mnoho příběhů o Arabech, kteří udržují harémy, tyranizují své manželky a nutí je konvertovat k islámu. Ale myslím, že jsou hodně zdobené.

V Ammánu, hlavním městě Jordánska, můžete potkat spoustu dívek oděných v evropském stylu. A já jsem mezi nimi. Samozřejmě, když si obléknu šaty a dám si lehký make-up, dokážu zachytit pohledy kolemjdoucích mužů nebo slyšet jednoznačné komplimenty. Ale obvykle se to nestane v přítomnosti Uthmana.

Ammán je moderní město. Neřekl bych, že se můj život dramaticky změnil od doby, kdy jsem se sem před necelým rokem přistěhoval.

Šokovalo mě, že mnoho Jordánců je velmi vybíravých ohledně vlastního bydlení. Dokonce v pronajatý byt musí tam být alespoň dvě místnosti. Navíc jsou často bohatě zdobené. Tohle není jednopokojové studio s babiččinými opravami na okraji Moskvy.

Ani tady, stejně jako v Rusku, nemůžete pít alkohol na ulici, i když si ho můžete snadno koupit. Ale kvůli náboženství Usman pije docela zřídka a jen při zvláštních příležitostech. To je pro mě asi trochu překvapivé: jsem zvyklý, že v Rusku se na každém setkání často pijí „na poradu“. Tady to tak není.

Vztahy s přáteli a příbuznými

Když náš románek právě začínal, řekla jsem příteli, že jsem potkala muže z Jordánska. Byla k tomu skeptická a začala vyprávět příběhy o tom, jak Arabové chovají ruské ženy. Vlastně jsem se sám bál špinavého triku. Ve vztazích s Usmanem vše dopadlo tak báječně, že jsem se cítil nesvůj.

Abych maminku nevyděsil, neřekl jsem jí o tom, dokud jsme spolu nezačali chodit. Pak jsem samozřejmě musel.

Maminka z našeho svazu zpočátku nebyla nadšená a občas se zeptala: „Doufám, že tě nikde nenaverbuje?

Dokonce jsme se s ní kvůli tomu pohádali. Ale pak, když Usman znovu přijel do Moskvy, zdálo se, že moje matka rozmrzla. Při prvním setkání jí dal obrovskou kytici růží, kompliment v ruštině a celkově se choval velmi slušně.

Teď, když viděla, že je s námi všechno vážné, bylo to jednodušší. Někdy se dokonce roztomile ptá: "Jak se tam má Usmančikovi?" Ale zdá se, že moje matka by byla klidnější, kdybych si vzala Rusa Ivana. Doufám, že se vztah časem zlepší. Navíc jsem začal přemýšlet, jak ji dopravit do Jordánska.

Nejnapínavější bylo seznámení s Usmanovými rodiči. Varoval, že jeho rodina má pokrokové názory a vůbec nebyla proti žádné jeho volbě. Teď občas chodíme s jeho maminkou nakupovat a připravujeme jídlo na velké svátky. Zdá se, že se ke mně rodiče chovají dobře, i když se pořád bojím nějak propíchnout.

Mnoho lidí se ptá na náboženství. V tomto ohledu na mě Usman netlačí. Myslím, že by ho potěšilo, kdybych také konvertoval k islámu, ale zatím na to nejsem připraven. Usman říká, že by to mělo vycházet ze srdce a nemělo by se to dělat kvůli jiné osobě. A tento názor podporuji. I kdybychom se vzali, je nepravděpodobné, že budu souhlasit se sdílením jeho víry.

O povolování arabských manželek – myslím, že je to většinou pravda. Jordánsko má patriarchální kulturu. Ale v zásadě jsem velmi klidný a rodinný člověk a myslím si, že můj manžel je živitel a hlava domu. A já sama bych opravdu chtěla vychovávat děti a starat se o každodenní život. V současné době pracuji jako designér na volné noze. Baví mě to, ale těžko bych se chtěl věnovat práci.

Jediná věc, která mě někdy znepokojuje, je, že mnozí zde, včetně Usmanových rodičů, čekají, až porodím dědice. A chtěla bych dceru. Četl jsem příběh dívky ze Spojených arabských emirátů. Napsala, že musí porodit čtyři dívky, až se jim konečně narodí syn. Čelila velkému tlaku ze strany manželovy rodiny.

Nejsem si jistý, jestli to bude i můj případ. Popravdě se mi tomu nechce věřit. Ale zatím jsme tuto otázku globálně neprobírali a zdá se mi, že Usman bude mít radost z dítěte jakéhokoli pohlaví.