Proč tak rádi trestáme viníky – dokonce i ty, kteří nám neublížili
Různé / / June 25, 2023
Lidé jsou připraveni poskytnout odplatu i ke své škodě. Protože je to hezké.
Proč lidé rádi trestají pachatele?
Představte si, že přímo před semaforem se z další řady vynoří auto, odřízne vás a proletí první vteřiny zelené. Jste rozhořčeni, ale jen do té doby, než si všimnete, že bezprostředně po křižovatce drzého řidiče zpomaluje dříve nepovšimnutý inspektor dopravní policie. Rozprostře se ve vás příjemné teplo.
Lidé rádi poslouchají příběhy o tom, jak pachatelé dostanou, co si zaslouží. Navíc je stejně příjemné dozvědět se, že zavřít vraha, odnést mu jmění úplatkář nebo "rozbil" arogantního klienta.
I lidové vyprávění končí potrestáním zlých postav, často dost krutě, a to nevzbuzuje otázky. Je to přirozeně. A je to milé – navíc natolik, že lidé jsou připraveni narušitele trestat i ke své vlastní škodě.
V jednom experimentu účastníci navrhl ekonomická hra. Dvěma lidem bylo přiděleno stejné množství peněz. Jeden z nich by mohl podvádět a výrazně ji zvýšit. Jeho partner by se s tím na oplátku mohl buď smířit, nebo připravit nepoctivého hráče o část peněz bez ztráty pro sebe, nebo zaplatit
pokutován ve dvojnásobné velikosti.Vědci přitom během hry skenovali mozky účastníků. Ukázalo se, že když lidé dostali šanci pomstít se pachateli, aktivovali dorzální striatum – část systémy odměn, který určuje, jak příjemná bude ta či ona akce.
A čím vyšší aktivita v této oblasti byla, tím více peněz byli účastníci ochotni zaplatit za potrestání nepoctivého partnera.
Jinými slovy, těšili se na potěšení z odplaty.
Můžete pochopit, proč je potěšující, že můžete trestat ty, kteří vám osobně ublížili. Ale lidé jsou rádi, když vědí o odplatě, která dostihla ty, kteří s nimi nemají nic společného.
Proč trestáme ty, kteří nám nic špatného neudělali
V jednom experiment konala ekonomická hra „Spravedlnost“. Zpočátku dostali účastníci 200 žetonů. Pak by jeden mohl vzít druhému určitou částku, až 100, a přidat do svého fondu.
Poté mohl podvedený hráč utratit své prostředky na potrestání nepoctivého účastníka - zaplatit jeden žeton, aby byly soupeři odebrány tři. Dalo se utratit maximum pomsta 100 tokenů, a tím pádem necháte partnera zcela bez prostředků.
Poté vědci přidali dalšího hráče – pozorovatele. Neúčastnil se hry, ale také obdržel žetony a mohl je utratit buď na potrestání „nečestného“ účastníka, nebo na odškodnění „oběti“.
Ukázalo se, že pozorovatelé byli ochotni utratit peníze za restaurování spravedlnost, i když zdroje od nich nikdo osobně nevzal. Navíc bylo mnohem pravděpodobnější, že potrestali, než aby pomohli těm, kteří trpěli nekalou hrou.
Vědci zjistili, že rozhodnutí potrestat hráče aktivovalo systém odměn v mozku mnohem více než myšlenka na odškodnění oběti.
Jinými slovy, trestat bylo mnohem příjemnější – a pozorovatelé takovou spravedlnost preferovali.
O to zajímavější je, že nejen dospělí vědí a souhlasí s nimi morální normy společnosti. Podporujte prosociální chování i předškoláky, a dokonce i šestiměsíční děti.
V jednom experiment šestileté děti sledovaly, jak se pár dalších dětí dělí o dražé. Pokud byl rozkol nespravedlivý, mohli malí soutěžící zakročit a darovat své bonbóny, aby „chtivce“ připravili o sladkosti. A oni to udělali.
V jiném výzkum pětiměsíční děti sledovaly loutkové představení, ve kterém jedna loutka druhé buď pomáhala, nebo překážela. Například míč vzala nebo dala. Po představení byli diváci požádáni, aby panence buď dali hračku, nebo ji od ní odebrali, a také vzali bonbón jedné loutce a dali ji druhé. A děti spíše odměňovaly prosociální loutku.
Touha potrestat porušovatele společenských pravidel je tedy doslova všité do naší přírody. Musí tedy hrát důležitou roli v přežití. A skutečně je.
Je špatné, že rádi trestáme ostatní
V lidské spolupráci hraje zásadní roli potrestání pachatelů. Ten druhý doslova nemůže existovat bez takového mechanismu.
V každé skupině jsou lidé, kteří mají tendenci spolupracovat bez jakéhokoli nátlaku zvenčí, stejně jako někteří procento sobeckých členů, kteří za žádných okolností nepracují pro obecné blaho, a to ani v ohrožení trest.
Zbytek celkově souhlasí se spoluprací, ale pouze pokud tak učiní všichni. Nebo jestli jsou potrestáni za své sobecké rozhodnutí.
V anonymních ekonomických experimentech, kde si člověk může vzít všechny výhody pro sebe, za předpokladu, že o tom nikdo neví, je spolupráce vzácným jevem. Nejprve lidé preferovat jednat pro obecné dobro, ale pokud se stejná zkušenost opakuje několikrát, účastníci rychle přecházejí k sobeckým rozhodnutím.
V jednom experiment bez možnosti trestů za chamtivost kleslo procento těch, kteří se raději spojili, ze 40 % na 10 % v 10. iteraci. Kdy zavedli možnost trestu zvenčí pozorovatelé, 60 % účastníků přešlo od sobectví ke spolupráci a postupem času spolupracovali téměř všichni.
Možnost trestat sobecké členy společnosti dává lidem jistotu, že se všichni budou chovat podle očekávání. A pokud ano, můžete se uvolnit a v klidu spolupracovat, aniž byste očekávali úlovek.
Naše touha potrestat porušovatele a hluboký pocit uspokojení z toho tedy nejsou spravedlivé sobecká touha po potěšení, ale nezbytný mechanismus, který nutí lidi dělat správnou věc pro dobro společnost.
Přečtěte si také🧐
- Proč by porušování zákonů a morálky nemělo být normou
- Proč nám ti, kteří s námi nesouhlasí, připadají divní
- "Viník zkažení obilí": 10 příběhů o tom, jak lidé soudili zvířata