„Jen jsem ležel doma a duševně se plazil k psychiatrické léčebně nebo hřbitovu“: jaké to je žít s obsedantně-fobickou poruchou

Je mi 27 let, jsem z Krasnodaru. A od dětství žiju s úzkostnou obsedantně-fobní poruchou.

V okamžiku exacerbace jsem nevěděl, co se děje, nemohl jsem najít člověka, který by mému stavu rozuměl. Jsem si jist, že uvědomění, že nejsem sám, by mi poskytlo úlevu. Proto se chci podělit o svůj případ a podpořit ty, kteří chápou, že něco není v pořádku, ale nevědí, kam utéct a jak žít.

Jak to všechno začalo

Že trpím úzkostnou poruchou s autonomními krizemi (záchvaty paniky), jsem si uvědomil teprve před 2 lety. Nebylo to pro mě jednoduché.

Před novým rokem 2021 jsem prostě nemohl vstát – v přeneseném slova smyslu. Nebyla tam vůbec žádná síla. Když se konečně postavila na nohy, podlomily se. Strašně jsem se vyděsil, zavolal záchranku, poslali mě ke kardiologovi. Nebyly zjištěny žádné problémy se srdcem a po vyšetření lékař předepsal sedativum a léky na posílení cév.

Přestěhoval jsem se k matce do malého města poblíž Krasnodaru: nebylo možné žít sám. Neměl jsem sílu, nemohl jsem se ve stoje ani osprchovat. Musel jsem dát malou stoličku přímo do vany a posadit se na ni. Měl jsem dost minut na 10 aktivit, pak už jen ležet. Bral jsem vitamíny, snažil se pít džusy, jíst ovoce a zeleninu. Ale chuť k jídlu nebyla. Někdy je po jídle

zvracení. Tachykardie neustupovala, neustále jsem se potil.

31. prosince jsme šli s maminkou nakoupit jídlo na novoroční stůl. Spadl jsem uprostřed tržiště a nemohl jsem vstát. Lidé mě pomohli přivést k autu. Taxikář pomohl mé matce odtáhnout mě domů.

Znovu jsme volali záchranku, ale doktoři nemohli nic dělat – jen mi píchli sedativa a nabídli hospitalizaci na terapeutickém oddělení. Ale odmítl jsem: nedovedl jsem si představit, jak skončím na oddělení s cizími lidmi, úplně vyčerpaný.

Prošel jsem všechny lékařské portály na internetu a snažil se sám pochopit alespoň něco. Jakmile se lékaři vrátili do práce, snažil jsem se dostat ke kardiologovi, aby mi mohl předepsat další léčbu. Dostala jsem nootropika a vitamíny, doktor trval na pokračování v léčbě trankvilizéry, i když ty mi jen zhoršovaly.

Napětí v mé hlavě rostlo. Měl jsem záchvaty, které ani teď nedokážu popsat.

Něco jako záchvat paniky, spojený s pocitem smutku, beznaděje a deprese. Každým dnem to bylo těžší.

První pracovní den po prázdninách jsem se chystal do práce, ale nedorazil jsem. Znovu jsem zavolal sanitku. Tepová frekvence - 160 tepů za minutu, vysoký tlak, slabost, třes v těle a pocit, že se zblázním. Doslova jsem nad sebou ztratil kontrolu.

V určitém okamžiku jsem měl pocit, že bych na sebe mohl položit ruce, jen abych to přestal cítit. Nebylo možné vydržet šílenou slabost, napětí v hlavě a neustálý pocit nevolnosti. Takhle bych prostě žít nemohla. Bála jsem se, že tohle nikdy neskončí.

Snahy o stanovení diagnózy pokračovaly. Toulal jsem se po různých lékařích, samozřejmě - placených. Prošel jsem stovkou testů, udělal MRI mozku a cév, ultrazvuk všech orgánů dutiny břišní a cév krku, zkontroloval štítná žláza. Ale nebyla tam žádná diagnóza.

Teď mě to opravdu překvapuje. Žádný z lékařů se ani nezmínil o psychiatrovi či dokonce neurologovi. Léčil jsem se u terapeutů, kardiologa, endokrinologa. Doplnil se seznam léků, předepsaly se standardní lehké sedativa nebo denní trankvilizéry, které měly pomoci, ale nevyhovovaly mi.

Co se stalo pak

Bála jsem se být sama, neustále jsem plakala a skoro nic nejedla. Máma při pohledu na mě hodně trpěla, a to můj stav ještě zhoršilo. Nikdy nic podobného nezažila a nevěděla, jak pomoci. Došlo to tak daleko, že jsem přestal vycházet na balkón: bál jsem se vyskočit z okna. Se vší vážností.

Šokovalo mě to a vyděsilo zároveň. Jsem velmi pozitivní a veselý člověk, a pak najednou myšlenka jít z okna ...

Kupodivu mě zachránilo, že se stav nervové soustavy ještě zhoršil.

Stalo se z toho dvojité vidění. Něco bylo možné číst nebo sledovat pouze zavřením jednoho oka. Byla jsem u očního lékaře a dokonce mi udělala CT oční bulvy. Fyzicky bylo vše v pořádku.

Pak jsem si sbalil věci a vrátil se do Krasnodaru. Máma si vzala dovolenou a jela se mnou. Tam jsme společně navštívili neurologa. Jako první zmínil depresivně-úzkostnou poruchu.

Bylo to skutečné štěstí. Dostal jsem se ke zkušenému lékaři, profesorovi neurologie. Předepsal mi antidepresiva a poslal mě k psychiatrovi. Nebral jsem léky: měl jsem strach.

Ke všemu ostatnímu se v tu chvíli přidal strach o sebe. Jsem nedostatečný? Co když ublížím sobě a své matce? V určitém okamžiku se také objevil strach v záchvatu paniky ztratit kontrolu, zabít sebe a svou matku. A tyto myšlenky mě pronásledovaly.

V této fázi jsem se setkal derealizace. Vznikl dojem, že to nejsem já, nejsem tam a svět je neskutečný. A to všechno je sen nebo špatná hra. Derealizace často provází pacienty s depresemi nebo úzkostnými poruchami a teď už vím, že to není problém. Ale pak jsem byl jako na pokraji úplného šílenství.

Nemohl jsem se zbavit deprese a úzkosti. Kvůli dvojitému vidění nemohla sledovat filmy ani číst knihy. Byl tam strach ze slepoty. V práci jsem si musel vzít nemocenskou. Jen jsem ležel doma a v duchu se plazil směrem k psychiatrické léčebně nebo hřbitovu.

Dlouho můžete popisovat, co se mi v tomto období stalo, ale je načase tuto hroznou epizodu ukončit. Přesto bylo světlo na konci tunelu.

Jak mi byla diagnostikována

K psychiatrovi jsem se ještě dostal, ale skoro až po roce. Záchvaty paniky pak trvaly několik hodin, vyběhl jsem v noci na ulici a toulal se sám. Úleva přišla, když se objevili lidé, spěchající do práce a studia: pomohla mi myšlenka, že mohu požádat o pomoc a oni nejdou kolem.

Měl jsem po ruce telefonní číslo kliniky, kam psychiatr šel do domu na tísňové volání. I toto pomohlo. Uklidňovala jsem se, že pokud se opravdu blížím ztrátě kontroly, okamžitě zavolám doktora přímo domů.

Psychiatr předepsal totéž antidepresiva, jako neurolog, stanovil konečnou diagnózu. Od té doby přišlo osvícení. Teď si ještě vyčítám, že mi návštěva lékaře tak dlouho trvá.

Tolik měsíců žila v mukách, i když bylo mnoho příležitostí, jak to zastavit.

Netrvalo dlouho a cítil jsem se lépe. Po první návštěvě jsem cítil malinkou jistotu, že jsem v dobrých rukou a mohu se vrátit do normálního života. A asi po měsíci záchvaty paniky ustoupily, úzkost a obsedantní myšlenky přetrvávaly, ale bojoval jsem s nimi. Nebo spíš ještě takhle: Prostě jsem rezignoval a přiznal, že jsou. A v nejbližší době nikam nepůjdou.

Jen jsem žil a snažil se, aby mi tyto neduhy nezničily život. Pokračovala v užívání drog pod dohledem lékaře, zvládla metody autoterapie. Na domluvě s psychiatrem jsme zjistili, že první příznaky poruchy byly v mém dětství a dospívající stáří. To vše se pak ale přičítalo těžkému charakteru, emocionalitě a vnímavosti.

Jak se věci mají nyní

Nyní žádné léky neberu. Spolu s paní doktorkou jsme je rušili postupně, k recidivě nedošlo. V lékárničce mám předepsaná antipsychotika pro případ nouze – cítím se díky tomu lépe. Vždy si dám prášky, když někam jdu nebo odjíždím na delší dobu.

Pokud cítím úzkost, snažím se někomu zavolat, začít číst nebo jen v duchu popsat lidi, které vidím. Hodně mi pomáhá hudba – něco povzbuzujícího nebo rozněcujícího. Když cítím napětí v těle, tančím. Ostré, divoké! A poté cítím svobodu a klid.

Každý den se učím žít s tím, co mám. Já vedu deník: moc to pomáhá. Přepínám svou pozornost, když začnu zavěšovat, píšu si seznamy toho, co je dobré, když se všechno zdá být špatné.

Někdy se záchvaty úzkosti převalí a jednoduše mě znehybní, ale nepřítele už znám od vidění.

Hlavní je nevzdávat se. Můžete ovládat svůj mozek. Každý den se nutím, že úzkost není strašná, že jsem silnější než ona, že jsou to jen zvuky na pozadí, které nás neovlivňují.

O rok později jsem šel studovat psychologii. Zdá se, že díky všemu, co se mi stalo, jsem našel sám sebe. Našel jsem cestu. Mohu říci, že se můj život od té doby, co jsem se začal věnovat duševnímu zdraví, hodně zlepšil. Podařilo se mi v hlavě nahradit otázku „proč?“. na "k čemu to potřebuji?".

Beyond Therapy úzkost a vtíravými myšlenkami se aktivně věnuji krizové terapii a sebeurčení. Dostal jsem se z hrozného vztahu a našel pravou lásku, změnil práci. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti to tak úplně není.

Jsem vdaná. Můj partner ví o mé diagnóze a někteří mí přátelé také. Mluvím o tom otevřeně, nestydím se za svůj stav. Ano, stalo. Ale dá se s tím žít. Vím.

Jaký je výsledek

Doufám, že můj příběh pomůže těm, kteří každý den bojují s neviditelným nepřítelem a ani nechápou, co se s ním děje, ale cítí, že něco není v pořádku. Chci říct: nebojte se psychiatrů! Nejsi psychouš, nikdo tě nebude soudit a pokud tě soudí on, tak to není tvůj problém, ale jeho. Naopak najdete podporu, pochopení, pomoc.

Lékař vám řekne, co dělat, jak si pomoci. Mnoho problémů lze vyřešit pomocí psychoterapie nebo autoregulační techniky, bez léků nebo jejich krátkodobým užíváním.

Pokud se cítíte špatně, psychicky se obejměte a domluvte si schůzku s psychologem nebo psychiatrem. A nesnažte se zoufat: to není navždy! Lehkost a štěstí se opět vrátí. Přetáhněte se k pozitivnímu, i když nejsou žádné síly. A pokračuji ve svém boji a držím vám pěsti!