Hlavní je přijmout sám sebe a nefňukat. Názor modelky s protézou Veronica Levenets

Proč o tom mohu mluvit

Narodil jsem se bez paže v malém městě Zolotonosha, jehož populace je 30 tisíc lidí. Všichni se tam znali. A pokud se stalo něco neobvyklého, stalo se to veřejně známým. Proto, když se objevilo dítě bez ruky, jaké ve městě ještě nebylo vidět, všichni o tom okamžitě začali mluvit.

Mám aplazii - levá ruka se plně nevyvinula. Nyní to nikoho nepřekvapuje, ale před téměř 30 lety v malém městě byla tato událost mimo mísu. Moje matka musela neustále poslouchat nějaké vtipy a vidět úsměvy.

Když jsem vyrůstal, cítil jsem, že nejsem jako každý jiný, a neustále jsem si kladl otázku: jak se takové dítě mohlo narodit úžasným zdravým rodičům? Dokonce jsem si prohlédl všechny své dokumenty v domnění, že bych mohl být adoptován.

Cítil jsem se, jako bych byl jediný člověk s postižením, protože tehdy nebyly sociální sítě a lidé podobní mně se neobklopovali. V dnešní době za mnou mí odběratelé občas přicházejí na ulici a děkují mi za inspiraci. Nyní vzniká komunita, která vám umožňuje necítit se zcela odříznuti od společnosti. A pak bylo všechno jinak.

Moji vrstevníci mě nechtěli vzít za ruku na lince nebo při sportovních hrách.

Od té doby, po velmi dlouhou dobu, byla pro mě příležitost držet se za ruku s někým módou, velmi jsem se obával situací, kdy by se to mohlo stát.

Často mě škádlili. Kluci, kteří mě měli rádi, si mohli vybrat jinou dívku jen proto, že jsem neměl ruku. Mě šikanován na dětském táboře. Už jako dítě jsem dělal gymnastiku, ale rychle jsem toho nechal, protože jsem neměl rád, když se na mě někdo díval. To, že jsem na sobě cítila cizí pohledy, bylo pro mě to nejhorší.

Pokaždé, když někdo řekl, že jsem bez rukou nebo že něco nedokážu, bylo to jako nůž do srdce. Ale snažil jsem se vydržet, hlavně na veřejnosti.

Teď mi ty epizody z dětství připadají hloupé, ale v tu chvíli mi ubližovaly. Naprogramoval jsem se na to nejlepší a moji rodiče pořád říkali, že já Výborně.

Jak jsem se naučil přijímat sám sebe

Celý náš život se skládá z řady vzestupů a pádů a cesta sebepřijetí je nekonečná.

Myslím, že nejvíce mě ovlivnily dvě věci. Ten první byl ještě na základní škole, kdy jsem se spolužáky mohl dělat kliky na protéze. Všichni mi říkali, že je to nemožné, ale já to udělal. A cítil jsem se silnější.

Další vážná etapa sebepřijetí bylo to před pěti lety, když jsem vybírala svatební šaty. Nutno podotknout, že jako puberťačka jsem si myslela, že jsem z principu krásná holka. Ale taky jsem si vždycky myslel, že kdybych měl ruku, bylo by to naprosto úžasné.

Rozpaky proto stále zůstávaly a celý život jsem se i v horkém počasí schovával za tašky, dlouhé rukávy, šály. A když jsem uviděl ty samé svatební šaty s odhalenými rameny a risknul je nosit, uvědomil jsem si, že ano Krásná a s protézou. Pak jsem si řekl: „Jak dlouho se můžeš skrývat? Vezmeš si osobu, kterou miluješ, a nejsi milován pro počet rukou, které máš." Necítil jsem se sebevědoměji, než když jsem šel uličkou.

Proč bys neměl litovat sám sebe

Často se setkávám s lidmi, kteří si stěžují na život. Ale tito lidé jsou sytí a zdraví. A celý život žiju s jednou rukou. A není to jednoduché. Ale to není věta a ani důvod k ospravedlnění vašich chyb. Není důvod říkat, že něco neumím nebo že je to pro mě těžké. To není důvod k fňukání.

Od dětství mi rodiče říkali: „Všechno jsou maličkosti, všechno přežiješ. Nejsi o nic horší než ostatní, všechno bude fungovat, jsi silný.“ Od té doby nesnáším fňukány.

Mnoho lidí má znevýhodněné postavení, věří, že jim všechno dluží. Ale to není pravda.

Jsem velmi blízko k myšlence, že je třeba přestat fňukat a místo toho dělat něco lepšího. Vždy musíte začít u sebe. Člověk si vybírá, kým chce v životě být. A musíte změnit náladu v sobě, ne porovnej se s ostatními, ale pouze se sebou.

Tady se lidé rádi soustředí na to, co nemají a co neumí. Naopak byste se měli zaměřit na to, co můžete a co v životě opravdu chcete. Bez ohledu na to, jak těžké to může být, je důležité uvolnit svého vnitřního génia.

To jsem udělal. Dostal jsem světlé zubní protézy, pár měsíců tam seděli a já přemýšlel, jestli v nich budu moct jít ven, jestli se na mě budou dívat. Postupně jsem se ale začal překonávat, nosit tyto protézy, provozovat sociální sítě a otevřeně mluvit o své cestě tam. O tom, že nemám ruku a celý život jsem se styděl, ale už mě to nebaví.

A jakmile jsem přijal sám sebe, můj život se začal měnit. Dostal jsem se k tomu úplnou náhodou svět modelingu. Riskoval jsem účast v soutěži, abych se stal tváří značky Mixit a vyhrál. Byla jsem pozvána na focení a stala jsem se tváří společnosti. Od té chvíle jsem se dala na modeling, ale spíše na amatérské úrovni – propagovala jsem se jako modelka na sociálních sítích.

Proč bys neměl litovat ostatních

Nejjednodušší způsob, jak to vysvětlit, je na příkladu lidí se speciálními potřebami. Jednou mi řekli, že se u nás dělal experiment, kdy se v obchodě pověsila fotografie modelky s protézou, a zatímco visela, tržby klesly. Začali jsme analyzovat proč a zjistili jsme, že lidé vidí člověka bez ruky, dělají si o něj starosti, klesá jim nálada a méně nakupují.

Ale není třeba nás litovat, není třeba dělat výjimky. Děti se speciálními potřebami se mohou vyjádřit.

Škoda, že to v Rusku ještě nepochopili. Klienti často nejsou připraveni pracovat s modelkami, jako jsem já. Často mi říkali, že s mým portfoliem je vše v pořádku, na kameře vypadám dobře, ale přesto může moje zvláštnost zarážet, takže si to musím promyslet.

Postoj k modelkám, jako jsem já, se mění velmi pomalu. Práce věci se rozběhly teprve od loňského roku, kdy jsem byl pozván, abych se objevil na obálce bulharského časopisu Grazia. Moje PR žena poslala do časopisu moje fotky a informace o mně. Líbil se jim můj typ, můj příběh, moje zvláštnost a volali mi.

Stal jsem se prvním ruským modelem s domácí protézou, jehož fotografie vyšla v evropském lesku. Byl jsem velmi potěšen.

Ale focení v časopise bylo důležité nejen a ne tolik pro kariéru modelky, ale proto, aby se ukázalo, že i člověk se speciálními potřebami může hodně dokázat a může se prosadit.

Rád nosím své světlé zubní protézy a už se za ně nestydím. Naopak se z toho stala vlastnost, konstatování, že je to možné. Že lidé s postižením jsou krásní a můžeme pracovat stejně jako všichni ostatní.

Na svém příkladu chci ukázat, že všechny problémy jsou pouze v mé hlavě. Nastávají potíže. Ale vždy se s nimi můžete vypořádat, pokud chcete.