Proč je v hororech méně křiklounů a dalších děsivých triků
Různé / / February 20, 2022
Chytré horory vždy existovaly. Rosemary's Baby (1968), The Wicker Man (1973), The Shining (1980) jsou opravdová filmová mistrovská díla a absolutní klasika. Filmoví kritici jsou ale zároveň k hororovému žánru dlouhodobě skeptičtí, výjimku tvoří pouze díla uznávaných režisérů jako Hitchcock či Kubrick.
Běžní diváci ale horory vždycky milovali. Úspěch nejslavnějších hororových franšíz mluví sám za sebe: Noční můra v Elm Street, Halloween, Pátek 13., Texaský masakr motorovou pilou zplodil obrovskou filmovou sérii. Dospělo to do bodu, že všechna tato pokračování, prequely a spin-offy nejsou snadno pochopitelné ani pro fanoušky.
Jenže na začátku 21. století začaly tradiční horory štvát diváky a propadat u pokladen. Po nějakou dobu hororové příběhy ve formátu „nalezený film“ („Paranormal Activity“, „Report“, „The Blair Witch Project“), ale brzy se staly nudnými. A pak scénáristé a režiséři našli východisko v prohlubování dramaturgie filmů.
Pro popis takového filmu se objevilo mnoho nových termínů: post-horor, slowburner a dokonce vznešený horor. Všechny ale v podstatě vedou k jedné věci: jsou to pásky, jejichž akce se vyvíjí pomalu a celé napětí je postaveno na očekávání něčeho strašného.
Čarodějnice (2015), Reinkarnace (2018), Slunovrat (2019), Vypadni (2017), to vše jsou ukázkové příklady nové vlny chytrého pomalého hororu. Často se přitom objevují uživatelské recenze, kde si diváci stěžují, že je tyto filmy vůbec neděsí.
Moderní režiséři totiž záměrně nepoužívají adrenalinové triky jako křiklouni. Zkusme přijít na to, proč to dělají a jak nahrazují tradiční způsoby, jak zapůsobit na diváka.
Hrůzy číhající v podvědomí děsí víc než monstra
Maniaci Jason Voorhees, Michael Myers, Freddy Krueger a Leatherface jsou primárně spojováni s slasherové klasiky a démoni z Vymítač ďábla nebo Paranormal Activity s hororovými příběhy o okultismus. V novějších hororech jsou však nadpřirozená monstra nebo čarodějnice jen vnějšími projevy složitějších strachů.
Slavnou "Reinkarnaci" (2018) Ariho Astairea lze považovat za typický film o kultistech, kteří se snaží oživit démona. A můžete - jako společenský horor o rozpadu rodiny.
Solstice (2019) od stejného autora začíná skupinou mladých lidí na cestě za pohany, kteří praktikují hrozné rituály. Ale oni tady nejsou ti darebáci. Úkolem režiséra je ukázat drama hrdinky, která přišla o celou rodinu a pro svého milého se ukázala jako nepotřebná.
Debut Roberta Eggerse Čarodějnice (2015) není o čarodějnických procesech, ale o sexuálním dospívání mladé dívky. Get Out (2017) od Jordana Peeleho nastoluje problém pokrytectví bílých liberálů, kteří pouze předstírají, že jsou progresivní a slušní lidé, ale hluboko uvnitř stále intolerantní k Afroameričanům.
I v australském "Babadooku" (2014) se za obrazem konkrétního monstra, které obsadilo hrdinčin dům, skrývá její potlačovaná nenávist k synovi. Příkladů je mnohem víc, ale podstata je stejná: v hororových filmech nové generace se do popředí nedostávají monstra samotná, ale hluboké podvědomé obavy, které zosobňují.
Screamery vystřídala tísnivá atmosféra a absurdní dialogy
Techniky používané moderními tvůrci hororů také nezapadají do stylu standardních hororů. Nenajdete zde například screamery nebo, jak se jim také říká, jumpskairy využívající čistě fyziologickou reakci. I když to býval nejběžnější způsob, jak diváka vyděsit – přimět někoho nebo něco prudce skočit do záběru.
Musím říct, že to fungovalo: stačí si vzpomenout na konec první „Paranormal Activity“ (2007). Celý film byl postaven na očekávání, že se v záběru objeví něco hrozného. A jak děsivé to bylo, když se na konci zlí duchové doslova vrhli do kamery.
Režisérům teď nestačí, aby se divák otřásl jednou. Jejich cílem je utopit diváka v lepkavém pocitu melancholie a úzkosti. A toho nelze dosáhnout pouhým předvedením monstra vyskakujícího zpoza rohu. Používá se proto zneklidňující prostředí, statické záběry a ponurá barevná paleta. I když existují výjimky – například „Solnovrat“ se natáčel za jasného denního světla.
Další možností, jak dohnat strach, je neobvyklá dramaturgie a inscenace. Mnoho diváků si tedy po zhlédnutí filmu The Killing of a Sacred Deer (2017) Yorgose Lanthimose stěžovalo, že herci hrají nepřirozeně a dialogy jsou jaksi zvláštní. Jejich tvrzení je částečně pravdivé: v životě spolu lidé obvykle takto nemluví a nestojí v tak propracovaných pózách.
Ale celá podstata spočívá právě v tom, že režisér cíleně vyhledával takové znepokojivé a nepohodlné mizanscény, aby vyvolaly rozporuplné pocity. Při sledování "The Murder" můžete mít zvláštní touhu smích — a to je v pořádku.
Charlie Kaufman se v I Think How to End It (2020) obešel bez tradičních metod zastrašování. Film ale i bez nich vzbuzuje hrůzu a melancholii a pro diváka nepostřehnutelně. Hrdinové se přirozeně mění oblečení a jména, stárnou a mladší. A i když si toho hned nevšimnete, podvědomě cítíte, že s těmito postavami není něco v pořádku. V určité chvíli děj obrazu konečně ztratí kontakt s realitou a film se promění v dusivý surrealistický sen.
„mučení porno“ bylo nahrazeno poetickým násilím
Obrázky s brutálním mučením a sofistikovanými vraždami byly populární v 70. a na začátku 80. let. Tehdy se objevily ikony žánru slasher, včetně Texaského masakru motorovou pilou (1974). Ale v roce 2000, mučení horor v důsledku popularity franšízy "Vidělse stal docela mainstreamem.
Mimochodem, někteří kritici se domnívají, že tak šílený nárůst veřejného zájmu o zvěrstva na obrazovce nastal poté, co byly zveřejněny skutečné záběry mučení z věznice Abu Ghraib.
V nové dekádě jsou však diváci unaveni pohledem na „mučící porno“. A režiséři nové vlny citlivě vystihli náladu diváků. Zdaleka ne v každém hororu nyní najdete fontány krve a občas se autoři obejdou úplně bez násilných scén.
Pokud se ale novodobí tvůrci zavazují ukazovat utrpení a mučení, dělají to tak krásně, že to zaujme i ty nejcitlivější diváky. Například, "Slunovrat“, o které jsme se zmínili výše, do určité míry téměř neděsí – kromě toho, že se obává očekávání něčeho hrozného.
V určitém okamžiku ale bez jakéhokoli varování dojde k neuvěřitelně brutální scéně, ve které se zabijí dva postarší členové kultu. A pak je jeden z hrdinů také dobit obrovským kladivem.
A přestože Ari Aster předvádí fyziologické aspekty násilí s maximální upřímností, tyto momenty nezpůsobují zjevné znechucení, stejně jako touhu odvrátit se. Ostatně připomínají plátno namalované dobrým umělcem.
Někdy nabývají rešerše v této oblasti docela neobvyklé formy. Diváci, kteří viděli The Killing of a Sacred Deer, si pravděpodobně pamatují, že film začíná záběry z operace otevřeného srdce. Je těžké tomu uvěřit, ale toto jsou skutečné záběry operace koronárního bypassu. Přestože moderní grafika umožňuje simulovat téměř cokoli, Yorgos Lanthimos přesto získal povolení natáčet na skutečném operačním sále.
Křičíci, monstra a mučení už v publiku nevyvolávají stejné emoce, a tak režiséři hledají způsoby, jak si pohrát se starými výrazovými prostředky jinak, nebo vymýšlet nové. A je to skvělé, protože takové kreativní hledání obohacují žánr. Asi ne každý se zalekne nových hororů, ale jedno je jisté: málokoho nechají lhostejným.
Přečtěte si také🧐
- 22 hororových filmů, díky kterým dostanete víc, než jste čekali
- 15 nových hororů, ze kterých vám naskočí husí kůže
- Horor jako způsob sebevyjádření nových autorů. O moderních hororových filmech diskutujeme v podcastu "Watcher"